Home
Fotky
Trailer Tvůrci Termíny Kontakt Novinky Řekli o Gorile

 

SEZNAM ČLÁNKŮ:


Hadrián, zpravodaj festivalu Evropských regionů, Hradec Králové, 2007

Jsem s letošním Hradcem víc než spokojen

Doc. Ph.Dr. Milan Uhde

Nejvíc mě ale potěšili Nejhodnější medvídci s Harilou René Levínského. To byl tak znamenitý výtvor po jazykové a fantazijní stránce, jaký jsem dlouho v české literatuře – a mám na mysli nejen dramatickou – nezaznamenal. Ten text nelze nazvat ani satirou, ale já ho vnímám jako velké dramatické dílo. Je to znamenité odzrcadlení té obrovské současné dobové nemoci, která se na jedné straně projevuje velikou odborností a na druhé přibližným sektářstvím a posluhováním opravdu temnotným myšlenkám.


Divadelní noviny, roč. 15, č. 19

Milostné zvířátko uděláme z vás

Zdeňka Brandejská

Levínského drama na první poslech svými potměšilými mimikry šokuje i baví, na přemíru vulgarismů si ale diváci poměrně rychle zvykají. Originalita a znepokojivý účinek spočívá spíše v tom, jak autor míchá doslovnost jazyka a některých obrazů s fantaskními prvky, s mnohoznačností dějovou a situační. Skupinka punkerů, kteří lámou nad člověkem západní civilizace hůl už ve stádiu spermie a za nejdokonalejšího tvora – vpravdě nadčlověka – považují žraloka, podnikají akci na ,,záchranu" gorily nížinné jménem Kisoro ze zoo, aby ji bezprostředně poté prostituovali v rámci zoofilní podívané nabízené prostřednictvím webové kamery na internetu. Proklamované ideály individuální svobody tak krachují nejhorším možným způsobem; navíc se postupně ukazuje, že domnělí punkeři, kteří se bezpečně vyznají v nejnovějších technologiích a citují Wittgensteina a Germaine Greerovou, se pravděpodobně rekrutovali ze vzdělaneckých a středních vrstev. I přesto jim autor nakonec (...) dopřeje nirvány v útrobách nejsvobodnějšího z živočichů... Nevím jak punk, ale soudě dle Harily, současné české drama mrtvé není.


Metropolis - 12. 3. 2007

Svobodu gorilám! aneb rvi to do ní zezadu

Mgr. Petr Christov, PhD., vedoucí katedry divadelní vědy, FF UK

(...) Nejhodnější medvídci. Název může klamat – rozhodně nejde o divadélko hrající pohádky pro děti, naopak – jejich inscenace jsou nanejvýš současné, dospělé, provokativní, neuchopitelné, lákavé, aktuální. A přitom vtipné, někdy dokonce až neuvěřitelné. (...) Mnohokrát se v tuzemsku diskutovalo o tom, jak se české divadlo snaží vypořádat s vlivem tzv. ,,in-yer-face" dramatiky – u nás donekonečna prezentované pod nepřesným ,,trendy" pojmenováním ,,coolness". Nejhodnější medvídci se o nic programově nesnaží, nikoho nekopírují, mají svou poetiku především v práci se samotným jazykem (ostatně – v Harile se mluví skoro jenom sprostě a sprostěji) a snad i proto jsou (a nejen pro mě) skutečně těmi, kteří nám ,,do tváří" umějí vmést svůj názor, nebo alespoň pohled na věc. Nehledají vesmírná řešení všech našich problémů, ale přitom se jich dokáží dotknout. Jsou nelítostní a zároveň rozkošní.


Amatérská scéna 4, roč. 44, č. 4

Dramaturgický pendant ke hře Harila

Prof. Ph.Dr. Jan Císař CSc., katedra teorie a kritiky, DAMU, Praha

Císař

Autor textu Harily, skrývající se tentokrát pod pseudonymem Helmut Kuhl, (...) se projevil jako autor zcela jedinečný, jenž se pohybuje v rovině existenčních modelů: tj. modelů, v nichž se ozývá známá Ashbyho otázka, na jaké rozlišovací úrovni je gibraltarská skála modelem mozku, modelů, které se mohou volně připoutávat k jakémukoliv originálu a zase se od něho, rovněž zcela volně, okamžitě odlučovat. Dokonalým, optimálním a nejlepším nástrojem tohoto typu modelování je jazyk, jenž může modelovat cokoliv – jak napsal už před pětatřiceti lety Ivo Osolsobě: ,,Slova mohou modelovat cokoli v celém rozsahu universa lidských zájmů (...) člověk, existenční modely i všeobsáhlé lidské universum patří k sobě". (...) Dá se to říci jinak: Jestliže jisté originály věcí i lidí na jevišti odkazují k ,,reálnému" světu punkerů, bezdomovců, undergroundu, k entitám skutečně existujícím, jimž můžeme přisoudit jakýsi skutečný prototyp, pak řeč formuje, utváří naprosto fikční svět, v němž se svoboda stává univerzem fikčního diskurzu. Postavy hry v tomto pojetí nejsou lidmi, které můžeme nalézt v naší skutečnosti, nejsou totožní s lidmi, kteří existují v našem aktuálním světě. Pokouším se tím říci, že ta lexikální jazyková rovina textu, ten slovník postav není v žádném případě věrnou až otrockou nápodobou skutečné mluvy, ale textotvornou činností – jak říká Lubomír Doležel – která modeluje svět, jenž ,,nebyl předtím k dispozici".